„Ahoj, jmenuji se Lucie, ve čtrnácti letech mi byl diagnostikován zhoubný nádor J, určené typy ne-Hodgkin.lymfomu.

Prvním příznakem onemocnění lymfomem byl velký otok na krku, který se prakticky slil s hlavou. Špatně se mi dýchalo, měla jsem zvětšené zorničky, trpěla jsem nechutenstvím, zvracela jsem a špatně spala. Lékaři si mě tehdy přehazovali jako horký brambor. Nikdo nevěděl přesnou diagnózu.

Magnetickou rezonancí se nakonec zjistil zhoubný nádor. Ten byl skryt za hrudní kostí.  Následoval okamžitý transport z Ostravy do Brna, jelikož to bylo za „minutu dvanáct“ a nikdo nevěděl, co bude a jestli vlastně vůbec přežiju.

Nejdříve jsem byla na odebrání vzorku v celkové narkóze. Posléze mi nasadili „předchemoterapii“. Je to dávka chemoterapie, která je silnější z toho důvodu, aby zastavila velice agresivní nádor. Lékaři tuto léčbu nasadili, aby tento nádor co nejrychleji zastavili. Poté jsem absolvovala 5 chemoterapií.  Operace se udála po chemoterapiích, jelikož se mi udělala voda na srdci a pak na plicích, letěla jsem vrtulníkem z Ostravy do Brna, protože jsem byla v ohrožení života.

Následovala pěti-hodinová operace v nemocnici u svaté Anny v Brně na oddělení Kardiochirurgie. Jednalo se o vyoperování rozsáhlého nádoru, který zasáhl krkavici, která byla nahrazena umělou cévou v podobě protézy. V tuto dobu byla se mnou v nemocnici největší oporou má maminka. Ta se občas vystřídala s babičkou. Doma jsem měla tehdy dvanáctiletého brášku a mého tatínka. I když léčba byla poměrně náročná, nikdy jsem neztratila úsměv. Bylo to i díky skvělým doktorům a sestřičkám, kteří dělají svou práci opravdu dobře.

Rok po léčbě ještě brala prášky na ředění krve a měla odložený poslední ročník základní školy.

Později jsem i přesto jsem nastoupila na zahradnické učiliště. První rok byl skvělý a nic nenasvědčovalo tomu, že školu nedostuduji. Bohužel na začátku druhého ročníku se začalo vše lámat. Nevěděla jsem, že začínám mít pozdní a celoživotní následky. Ses zpožděnou pubertou jsem začala mít strašné výkyvy nálad, při změně počasí mě začaly bolet jizvy, jak pořezaná hrudní kost, tak na zádech po lumbálních punkcích plic. A neustála únava. I přes toto trápení jsem se snažila školu dokončit a se školou i domluvit. Bohužel po jedné školní praxi mě začalo píchat v zápěstí.  Na neurologii mi byl zjištěn syndrom karpálního tunelu a úplné ukončení studia. Školu jsem tedy bohužel ukončila na vlastní žádost ze zdravotních důvodů. Tehdy to pro mě bylo traumatizující. Později jsem zjistila, že mám neuropsychologické potíže, únavový syndrom, úzkostnou generalizovanou poruchu. I přesto všechno, i když mám invalidní důchod, jsem si udělala pár kurzů např. podnikání s E-shopem. Díky úřadu práce jsem si vyzkoušela pracovní rehabilitaci, abych zjistila, jakou zátěž mé tělo vydrží. Půl roku jsem dělala v jednom kulturním domě. A také jsem psala hudební recenze pro jeden studentský portál, jelikož miluji hudbu a dění kolem ní.  Taky jsem natočila jeden televizní dokument s názvem“ Cesta ze dna“. Byl to hlavně i maminčin dokument, jelikož se o mě starala a potřebovala si najít zaměstnání. Přesto, že předtím pracovala.

Hodně se věnuji oblasti zdraví a hlavně produktům, které užívám aspoň částečně stabilizovaly můj zdravotní stav. Tahle práce mě formuje od té doby, co jsem vyšla z nemocnice. Mám ráda zahradu, fotografování v přírodě, módu, ruční práce, kulturní akce, poezii, duchovno, hudbu cestování (když to jde), diskuse, esetoriku. Aktuální dění a všeobecný přehled. Hlavně mám ráda svou rodinu – malou neteř a synovce.

Na sobě vidím neustálý pokrok, ale je to taky někdy pěkná práce a dřina. Ale přesto to nikdy nevzdávám, protože miluji život, i když to někdy není růžové.

Všechno jde úsměvem a já Vám všem držím palce.“

~ Lucie K.