„Zdravím a zdraví Vám! Jmenuju se Alena a chci Vám napsat pár vět.

Přidávám se k dopisům pro mamče a tatínky anebo velké „děti“ na klinice dětské onkologie, pro ty, co si rádi počtou. Sama jsem se tady léčila s rhabdomyosarkomem. Možná to zní zvláštně, ale když jdu někdy pozdravit na oddělení JIP 31 (kde jsem trávila nejvíce času), připadám si skoro, jako bych šla na návštěvu k babičce. Srovnatelně milá záležitost! Když jsem se léčila, bylo mi patnáct let. A strašně jsem se těšila, že až budu zdravá, tak je od radosti všechny poskáču a poobjímám. Tak teď je mi 27 a k některému objímání se z respektu a úcty nemůžu odhodlat doteď :). Starali se tady o mě jako o vlastní a vypiplali si mě do člověka schopného fungovat a těšit se ze všeho, co má přijít. Dostudovala jsem gymnázium a dostala se na vysokou školu. Teď je ze mě architektka, která mohla i jeden rok žít v Lisabonu (díky Erasmu). Kdo by to byl čekal. Děje se to všechno nějak samo. Člověk je strašně křehký (jsem si uvědomila) a vzácná je každá chvilka. Docela často slýchám, že si žiju jako na obláčku, že jsem idealista…ale kdo by si tak nežil :). Ono to je celkem ideální. Třeba strašně ráda jezdím jako vedoucí na tábory s Nadačním fondem dětské onkologie Krtek. Je to svět ve světě, je to radost s takovou partou dětí být. Pak taky dost ráda sportuju, hraju volejbal, bruslím, jezdím na snowboardu, chodím po horách. Je to super. Přeju Vám trpělivost na každý den, klidného ducha, co nejmíň bolavá těla a úsměv na tváři. I když se neznáme, myslím na Vás často.“

~ Alenka