„Jmenuji se Markéta a touto formou se s Vámi chci podělit o svůj příběh.

Ve třinácti letech, kdy jsem závodně tancovala a sportovala, jsem si sama na levé kyčli našla výrůstek. Nikomu jsem to neřekla, chtěla jsem jet na závody, které mě za pár týdnů čekaly. Dnes už říkám, že „naštěstí“ si tohoto nepřirozeného útvaru na mém boku všimla sestra a informovala rodiče. Ještě jsem stihla absolvovat své poslední závody a pak se můj svět změnil.

První moment, kdy po odebrání vzorků z kyčle lékaři oznámili mým rodičům: „Pokud Vaše dcera přežije, nebude chodit,“ byl pro všechny šok. Diagnóza zněla chondrosarkom pánve o velikosti 10 x 14 cm. Rodiče byli postaveni před nejtěžší rozhodnutí v životě. Buď podepsat souhlas k operaci s tím, že po zbytek života zůstanu na vozíčku, nebo mi dát pouze jeden rok života. Volbou rodičů byla operace.

Když mě odváželi na sál, všichni jsme doufali, že se stane zázrak. A stal se. Lékařům se podařilo odstranit velkou část nádoru a pánev zachránit. Vyhráno jsem ale ještě neměla, čekaly mě čtyři bloky agresivní chemoterapie. Všichni chtěli, ať se plně věnuji léčbě a odložím školu. Ale já začala vzdorovat. Odmítala jsem představu, že nebudu chodit – odmítla jsem rehabilitovat pouze jedenkrát denně a odmítla jsem opakovat osmou třídu.

Rehabilitovala jsem neustále i sama na nemocničním lůžku. V krátké době po operaci jsem se začala učit chodit o berlích a do roka a půl jsem už zvládla chodit sama. Vyprosila jsem si paní učitelku, která za mnou docházela do nemocnice, a učitelé ze základní školy docházeli k nám domů. I když jsem zameškala poslední 2 měsíce v sedmé třídě a celou osmičku, vše jsem dohnala a se zpožděním dostala vysvědčení.

Dnes, kdy Vám říkám svůj příběh, mi je 29 let. Chodím, bruslím, běhám…usmívám se a užívám si života. Mou nemoc mi připomínají pouze návštěvy na ortopedii a onkologii. Před pár lety jsem na onkologii byla u paní doktorky, která mě neznala. Když jsem přišla do ordinace, tak mě posílala pryč se slovy, že volala Markétu. Nevěřila, že jsem to já … Čekala, že přijede slečna na vozíčku. Pár let nato jsem této paní doktorce říkala o charitativním běhu, který jsem běžela – tentokrát jen nevěřícně kroutila hlavou ;-).

Absolvovala jsem vysokou školu a nyní pracuji jako oblastní manažerka ve finanční společnosti. Mé onemocnění ze mě udělalo silnou ženu, která nikdy nic nevzdá. Děkuji všem, kteří mi byli oporou, bez nich bych to nezvládla. Vám, kteří právě prožíváte toto nelehké období, chci vzkázat: vzdorujte společně a věřte na zázraky.“

~ Markéta